V úterý 29. ledna 2019 se knihovníci a knihovnice z různých koutů České republiky sešli, aby se společně zúčastnili workshopu, během něhož mohli diskutovat o tématu Knihovny a lidé bez domova. Je obecně znýmým faktem, že lidé bez domova jsou častými uživateli knihoven zvláště ve velkých městech. Mluvíme-li o komunitní knihovně a sociálních inovacích, musíme mít na paměti, že rovněž oni jsou součástí našich komunit.
V České republice je bezmála 69 000 lidí bez domova a polovině z nich ještě není ani 30 let. Téma je v lidské rovině náročné a z praktického hlediska (řešení v konkrétní knihovně) nadmíru složité. Proto jsme se mu rozhodli věnovat celý den.
Workshop navazoval na dopolední autentický osobní zážitek – přímou zkušenost s člověkem, který žil nebo žije na ulici a který knihovníky provedl po místech v Praze, jež jsou z pohledu života člověka na ulici nějakým způsobem významná.
Následoval odborný vstup Štěpána Ripky z Platformy pro sociální bydlení, který nastínil problematiku a zároveň zboural některé mýty o sociálním bydlení. V neposlední řadě ukázal konkrétní výsledky aplikovaného výzkumu týkajícího se ukončování bezdomovectví rodin (projekt Rapid Re–housing).
Samotný workshop probíhal ve formě world café, během kterého se měli knihovníci zamyslet nad čtyřmi otázkami ohledně rolí knihoven při řešení problematiky bezdomovectví.
Před diskusí dostali knihovníci a knihovnice rovněž do rukou tištěný podklad, který si můžete stáhnout tady >>
Podívejme se nyní podrobněji na průběh workshopu a jeho metodologii.
Cílem dopolední aktivity – procházky po Praze s člověkem se zkušeností života na ulici – bylo poskytnout zaměstnancům a zaměstnankyním knihoven bezprostřední setkání s člověkem bez domova. Knihovníkům a knihovnicím je téma bezdomovectví blízké, jelikož lidé bez domova jsou častými návštěvníky knihoven – zvláště ve velkých městech. Rozhodli jsme se pro aktivitu využít služby sociálního podniku Pragulic (https://pragulic.cz) knihovníkům a knihovnicím tak nabídnout:
Pro větší interaktivitu byla skupina rozdělena do dvou menších po cca 15 lidech.
Etická rovina prohlídky
Při aktivitě nešlo o znevažování či bulvarizování tématu bezdomovectví, ale o nabídku přímého setkání a zkušenosti. Na stránkách Pragulic je přímo napsáno: “Nejsme tady od toho, abychom ukazovali lidi bez domova, ale proto, abychom vám zprostředkovali unikátní zážitek. Chovejte se prosím během prohlídky s úctou ke svému okolí a zeptejte se lidí v případě, že budete chtít fotit nebo natáčet.” Autentický osobní zážitek je jistě možné nahradit jinou podobnou aktivitou (například prostřednictvím jiného sociálního podniku), pokud je zachována tato etická rovina.
Po prohlídce následovala hodinová reflexe v menších skupinách po 5–6 lidech. Cílem bylo vytvořit prostor, kde každý účastník mohl vyjádřit, co právě prožil. Účastníci hodnotili, jaká pro ně prohlídka byla, jak se během ní cítili, jestli je během prohlídky něco překvapilo, co se jim honilo hlavou, zda se jim nějak proměnila perspektiva, nebo se naopak upevnily některé jejich stereotypy.
Cílem aktivity bylo ukotvit zážitek do odborného rámce. Štěpán Ripka se pokusil vyvrátit některé mýty, které o problematice bezdomovectví a sociálního bydlení kolují. Především se zaměřil na 2 mýty:
1) Přednesl argumenty ukazující proč absence bydlení není dobrým motivátorem pro důležité životní změny – ve skutečnosti člověk bez domova potřebuje mít alespoň něco, o co se může opřít, aby byl motivován udělat nějakou životní změnu (životní změnou je myšleno například, že si najde práci, začne platit nájem, přestane pít alkohol a podobně). Dokud člověk bez domova nemá vůbec nic, nemá ani motivaci to změnit. Právě to, že se lidem poskytne úplně nejnutnější základ, kterým je střecha nad hlavou – jak uvádí také projekt Housing First – je může také teprve motivovat ke změnám ve svém osobním životě. Více informací je možné najít na stránkách https://hf.socialnibydleni.org/
2) Druhý mýtus se týkal otázky, zda je možné zcela vymýtit bezdomovectví a bytovou nouzi. Zde se opíral o případovou studii z Bergen Couty (USA), kde je v současné chvíli funkční nula v bezdomovectví. Právě zde byly uplatněny metody, které využívá také Housing first.
Celá prezentace je k dispozici zde:
World Café je metoda podporující spolutvorbu – tedy vymýšlení nových nápadů a jejich sdílení mezi účastníky workshopu. V místnosti byly připraveny 3 stanoviště, u nichž byl vždy přítomen jeden facilitátor, a do kterých se účastníci rovnoměrně rozdělili po 4–6 lidech. Během world café byly zúčastněným knihovníkům a knihovnicím položeny postupně 4 otázky:
Každou otázku knihovníci a knihovnice diskutovali přibližně 10–15 minut, přičemž na všech třech stanovištích byly vždy ve stejnou dobu řešeny stejné otázky. Návrhy a odpovědi knihovníků byly zaznamenávány facilitátorem do mentální mapy. Před položením každé nové otázky účastníci měnili stanoviště, takže pokaždé vznikly nové skupiny, které se tématem zabývaly. Díky tomu vzniklo 12 unikátních výstupů v podobě mentálních map reflektujících každou otázku jiným způsobem a odlišnou skupinou.
Během diskuse knihovníků zazněla řada nápadů, jež mohou posloužit jako inspirace pro další knihovny. V případě, že byste chtěli některý z nápadů dále rozpracovávat, ozvěte se nám na email bartosova@phil.muni.cz. Nabídneme vám pomoc s rozvinutím záměru do hloubky tak, aby jednak odpovídal skutečným potřebám cílové skupiny, jednak aby jeho převedení do praxe bylo funkční, co nejméně bolestné a bez zbytečných komplikací.
První položená otázka zněla: Jaké jsou obavy a bariéry knihoven vůči práci s lidmi bez domova a jak by je mohly knihovny odbourávat? Zde ze strany knihoven zaznívalo, že jako problém vnímají špatnou úroveň hygieny u lidí bez domova a tedy i zápach, který může nejen vadit knihovníkům, ale může především odrazovat další od návštěvy knihovny. Zároveň knihovníci a knihovnice upozorňovali na absenci informovanosti o problematice bezdomovectví v celém oboru knihovnictví. Pak se běžně stává, že knihovníci při setkání s člověkem bez domova často neví, co mohou očekávat, jak se mají chovat, jak mohou pomoci, co mají dělat. Někteří knihovníci a knihovnice rovněž pociťovali obavy z potenciální možnosti konfliktního chování ze strany člověka bez domova, pokud se u něj vyskytuje také nějaký druh psychické poruchy či pokud je pod vlivem alkoholu. Knihovníci a knihovnice celkově vnímají absenci specialistů na toto téma v knihovnách.
Řešení pak vidí v možnosti navázání spolupráce se sociálními službami nebo sociálními pracovníky a ve vytvoření sítě institucí, které s lidmi bez domova již pracují. Jako velmi důležité vnímají také posílení komunikačních dovedností zaměstnanců a zaměstnankyň knihoven – tzn. aby uměli v nepříjemných situacích komunikovat s přítomnými aktéry a zároveň uměli celou problematiku komunikovat i navenek. Podstatné je, aby se začaly objevovat knihovny, které půjdou ostatním příkladem – “Když člověk uvidí knihovníka, jak se slušně a hezky chová k člověku bez domova, má to váhu”, uvedl jeden z účastníků workshopu. Důležitá je tedy edukace zaměstnanců. Co se týče problematiky zápachu, zaznělo od některých účastníků, že by řešením mohly být sprchy dostupné v knihovně. K dispozici by mohlo být rovněž i náhradní oblečení. Službu by mohly ve spolupráci s knihovnou poskytovat místní sociální služby, které by se rovněž v knihovně touto či jinou cestou mohly prezentovat.
Klíčové je podle knihovníků a knihovnic začít pracovat s dětmi např. z dětských domovů či diagnostických ústavů, jelikož právě ty mohou být skupinou ohroženou bezdomovectvím. Tou však mohou být rovněž lidé po výkonu trestu či matky samoživitelky, s nimiž by se dle účastníků mělo pracovat také. Jako důležitou vnímají zaměstnanci knihoven výuku v otázkách finanční gramotnosti (např. při spolupráci se zmíněnými dětskými domovy), neméně důležitá je i informační gramotnost či jiné individuální lekce nebo poradenství třeba v oblastech dluhů a exekucí, v otázkách osobního rozvoje, boje se stresem a vyhořením.
Dalším klíčovým bodem, na němž se zástupci a zástupkyně knihoven shodovali, je již zmíněná spolupráce s dalšími organizacemi. Knihovna může být takovým “nízkoprahovým místem” pro spolupráci s městem či sociálními agenturami, může být rovněž kontaktním místem sociálního pracovníka. Řešením je mít sociálního asistenta na každé pobočce či těmto asistentům poskytovat prostor. Pokud zde taková možnost není, je dobré alespoň mít kontakt na různé sociální a poradenské služby v dané lokalitě. Může se jednat např. o dokument umístěný na knihovnickém pultu, kde by bylo možné najít seznam různých kontaktů na organizace řešící sociální problematiku. Knihovny by měly mít přehled o lokálních možnostech řešení problémů a měly by být prostorem pro odbornou diskuzi v otázkách různorodých sociálních problémů.
Mezi drobnými aktivitami, jež by mohly podpořit prevenci bezdomovectví, byly zmiňovány např. tematické výstavy podporující ty, kteří s problémem bezdomovectví chtějí něco dělat, a zároveň to může vést ke zvýšení empatie u lidí, co knihovnu navštíví a výstavu si prohlédnou; zapojení se do iniciativ jako je Noc venku (a udělat tuto aktivitu před knihovnou) nebo např. Živá knihovna, jejímž prostřednictvím může vzniknout něco jako lokální Pragulic. S dětmi z dětských domovů či jinými skupinami může rovněž proběhnout aktivita podobná workshopu “plánování budoucnosti” využívající prvků dramatizace, simulace a zážitkové pedagogiky. Knihovny také mohou problému částečně pomoci tak, že se rozhodnou soudně nevymáhat pokuty, jelikož i ty mohou ohroženým skupinám způsobit problém – např. uvalení exekuce apod.
Účastníci workshopu navrhovali, aby knihovny podávaly lidem bez domova pomocnou ruku i jinak, než úřady. Mohou například pomoci vyvíjet tlak na změnu legislativy v otázkách exekucí a sociálního bydlení – jednak tím způsobem, že budou přinášet tato témata lidem, jednak i působením na svého zřizovatele. Mohou například uspořádat veřejnou diskusi na téma a pozvat na ni i zástupce magistrátů či obecních úřadů a zajistit tak propojení s městem. Zároveň mohou aktivně propagovat projekty nabízející řešení (příkladem je třeba projekt Rapid Re–housing či zmíněný sociální podnik Pragulic). Nabízí se i uspořádání benefiční akce třeba v podobě kreativního workshopu.
Co se týče pomoci konkrétním lidem, zmiňovali knihovníci a knihovnice, že je zde naprosto podstatné zeptat se lidí bez domova, co sami chtějí (udělat např. anonymní průzkum “co chcete v knihovně?”). Může to být například úschovna nebo odložení knih, přístup k četbě, vybrané služby zdarma... Důležité je zde opět korektní chování ze strany zaměstnanců – nemít dvojí metr a přistupovat k lidem bez domova stejně jako k ostatním uživatelům knihovny.
Knihovny mohou také poskytovat poradenství, kam se obrátit pro řešení jejich různororodých potřeb či nabídnou i určitou infrastrukturu – sprchy, wc, bidet, pračku, sušičku, dámské hygienické potřeby (možnost udělat sbírku) nebo poskytnout úschovnu, pokud pro to mají prostor.
Unikátní věc, jíž mohou knihovny lidem bez domova poskytovat, je i inspirace. V některých případech mohou mít lidé s minulou zkušeností života bez domova zájem o dobrovolnictví, v němž se budou moci seberealizovat a najít nový smysl – mohou vést například peer2peer skupiny a navzájem si pomáhat s ostatními lidmi bez domova nebo se jinak zapojit do chodu knihovny – třeba udělat přednášku o tom, jaké je to žít na ulici, nebo uspořádat přehlídku příběhů lidí bez domova ve stylu výstavy “Jak se vidíme my” (kterou vytvořila MKP ve spolupráci s dětmi z dětských domovů). Knihovna může poskytovat podobným projektům prostor, a tím inspirovat či destigmatizovat lidi ocitacící se stále na ulici a dávat jim víru, že je možné se z těchto problémů dostat.
Podle zúčastněných knihovníků a knihovnic může pomoci i vzdělávání nás samotných knihovníků – k otevřenosti, pochopení, komunikaci a empatii. Abychom tyto lidi přestali vyhazovat z knihovny a nastal posun v přemýšlení od toho “Jak se jich zbavovat?” k tomu “Kam je dát/jak jim pomoci?”.
Knihovníci a knihovnice se domnívají, že v okamžiku, kdy se lidé vrací z ulice do běžného života, pro ně může být důležité “zažít úspěch” či “zazářit”. Knihovny s nimi mohou například uspořádat přednášku či je zapojit do projektu živá knihovna. Stejně tak je mohou angažovat do dobrovolnických aktivit a naučit je pomáhat jiným třeba prostřednictvím podpůrných peer2peer skupin pro ty, co stále žijí bez domova. Díky tomu získají sociální kontakt, budou moci být součástí komunity a ostatním zapojeným lidem bez domova tak třeba pomohou postavit se znovu na vlastní nohy. Sociální kontakt mohou knihovny nabídnout lidem bez domova rovněž prostřednictvím různých akcí – např. čtenářského klubu nebo kurzů tvůrčího psaní, kde budou moci sdílet své životní příběhy a “vypsat se ze svých problémů”.
Účastníky workshopu rovněž napadlo, že by mohlo být prospěšné nabídnout lidem bez domova kartičku do knihovny zdarma a vzdělávat je v práci s informacemi, IT gramotnosti, finanční gramotnosti, vést je k seberozvoji či je jinak doučovat. Knihovny by také mohly nabídnout pomocnou ruku při hledání práce či jinou přípravou na pracovní trh.
Důležité je nadále spolupracovat se sociálními institucemi či úřadem práce a propagovat tyto instituce třeba prostřednictvím letáčků nebo jim poskytovat prostor jiným způsobem.
Na konci roku 2019 proběhl výzkum s knihovnami, které pracují s náctiletými a mladými lidmi (kategorie 13+). V následujícím textu představujeme, jaká specifika tato práce nese, jaké potřeby mají mladí lidé i knihovníci, kteří s nimi pracují a na co je dobré se připravit, pokud se knihovna rozhodne věnovat skupině 13+ vyhrazený prostor či program.
Přečtěte si první výsledky průzkumu o knihovnách, který realizoval KISK FF MU. Vyplývá z nich například, že knihovnic a knihovníků si lidé váží podobně jako prodavačů, účetních nebo drobných obchodníků.
